To že Klárka brečela už den předem bylo jasné znamení, že paní zubařka nebude zrovna její životní favoritka. Dvě hvězdičky ji už na stoličkách svítí, ale těch pokusů bylo celkem pět. A myslím, že jsem tu už jeden popisoval, jak jsem Klárce usedavší na zubařské křeslo "jakože to nic přece není" zaslechl z pod plastového krytu paní doktorky "ale vy tam vážně máte kaz. Mám vrtat?" a já, dělaje, že "jako samozřejmě" zaplatil plombu za 400,- a odešel s Klárkou, kterou můj heroický výkon stejně nenamotivoval, domů.

Tak včera se to povedlo, ale drželi jsme chudince všechny údy, vymýšlela různé varianty, až nakonec stejně zjistila, že když drží sama (a ne my ji), jde to nejrychleji a nejlíp. A to prosím i zubařku kousla. A já navazujíce na naši tradici jsem usednul opět na křeslo zubařské a opět odnesl si plombu Fuji. Tentokráte však za 690,-!

A pointa toho hrozného příběhu? Klárka ještě tři kazy. Proboha, kolik to bude stát ještě slz, fyzické námahy a plomb mých?

Název slibuje mnohé. Někdo to možná viděl přímo na talíři. Když najdu odvahu, dám to někde on-line. Teď už (v tomto čase) docela off-line. Ale doháním resty, malá oddychuje v posteli. Ta větší oddychuje v Praze. A tak čtu Z domu a zahrady, nové knížky Olgy Černé (hrajeme od ní už roky Kouzelnou baterku) svým holkám nahlas:

"Zeď na některých místech praská. Třeba pod stropem nebo kolem dveří. Jednu prasklinu mám hned za postelí. Večer se na ni dívám a říkám si, kam asi vede. Jestli jsou všude pod omítkou cestičky, jako mají myši pod sněhem, dalo by se prolézt až do kuchyně nebo možná i ven. Rád bych se do škvíry podíval, ale nevejdu se do ní. Ani prst se mi tam nevejde. A nechci omítku loupat, aby mi nepadala do postele."

Dobrou noc a dobré ráno!

Ranní vstávání v hotelu Omena (Steve Jobs má kódované hotely - rozuměj, vše je na kód - po celém Finsku. Omena totiž znamená jablko) bylo o hodinu delší. Tady není ani sauna, jen kód na vše, s kterým se promačkáte až na záchod. S kterým nemůžete přijít opilý, protože prostě pětimístný kód Vám nedovolí zalehnout do jablečné postele.

Velvyslanecký mercedes (řidič se jmenoval Boháč) nás převezl do Tampere, kde jsme poobědvali s rektorem Tampereen Yliopisto (samozřejmě lososa s koprem). Tomáš pak vyprávěl eko(nomické) pohádky pro studenty a profesory univerzity, já dočítal Doktora Proktora a jeho prdící prášek, knihu dětem bestselleristy Jo Nesbo, který si z Finů střílí (prdí).

Odpoledne se nám věnoval milý gentleman, honorární konzul, Antti Jokinen. Tomáš Sedláček má dětské vzpomínky na zábavní park Sarkaniemi. Nad ním se tyčí vysoká věž Nasinneula a nahoře je high class restaurace, která se samozřejmě otáčí. A tak jsme se třikrát otočili okolo té finské Plzně. Viděli těch 30 jezer, která Tampere obklopují, jakoby to bylo i moře. Slunečno, plus 8 stupňů, paráda výhled. Kochánky.

Artové divadlo Tellaka bylo vesměs plné. Verze Ekonomie dobra a zla in english bez Alana je okleštěná jako černý eunuch v istanbulském paláci, přesto dokáže stát na nohou a tvářit se jako akt. Však jsme to také po dlouho v celnici (ungeltu, Tellace) probírali s artovým režisérem Jarim.

A místo abychom ulehli do tamperské Omeny (vypadá na chlup, tedy pardon, na kód stejně jako ta helsinská), hledáme bar, kde si dáme Karhu (jakkoliv všude točí Pillsner Urquell a Budějovický Budvar, případně Kozla). Po několika (marných) pokusech (je pondělní večer, jakkoliv včera byl stejně mrtvý nedělní v Helsinkách) navštěvujeme Karaoke bar. A zíráme. Hodinu. Nevěřícně. Větší divadelní zážitek jsem nepozřel od Muže roku v Náchodě.

30 různých "lidiček", trosek z Tampere (parta nastylovaných černochů zpívajících Boba Marleyho. Holka, která mělo něco z předpatnácti lety (nebo snad stále patnáct let) na sobě, Emo týpek (nebo snad typoňka?), který přece prostě nemůže být v takovémhle podniku. Korunu tomu dával metalista, který byl jako reklama na zlo, prototyp Jariho Fagerstroma, který zakroutí krkem všemu, co kolem něho prokáže známku životu). A do toho Sedláček s Hejlošem.

A tak radši do Jablka spát. Zítra Back to Helsinki. A večer za drahou. Chybí mi jako Žbluňk Kvakovi.

Z vařícího víkendu v Krkonoších rovnou na letadlo a do Helsink (víte, že překladatelé vedou spor jestli "Helsinek" nebo "Helsink"?). Sakra, neprobíhá tu nějaký hokej? Noční příjezd a cesta centrem mě však rozsekala jako vlašskou mortadellu. Okamžitě mě naskočily do hlavy všechny reálie z knihy Stará dáma vaří jed, kterou tak rádi listujeme. Potkali jsme hotel Marski, projeli kolem čtvrti Toolo. Rád bych se podival i do suterénového bytu v Erikově ulici, kde tři zlotřilci Nyysonnen, Fagerstrom a Lahtela rozsévali zlo.

Formulový hotel Omena ("jablko") je zakódový po všech stránkách. Není tady sauna, což znamená, že není finský. Ale centrum a hlavní kolonáda je blízko. Já mám rýmu, ale Sedláček je nadržený vyjít ven, a tak vyjdeme. Ekonom je v zemi svého mládí a mluví fakt plynně finsky. Zdravíme Alana do Brna a opravdu nám tu chybí. Tomáš zdraví prý všechny? S drahou tu teď skajpuje svým mobilem, který je stále větší a větší. A já? Mávám také Na spojku svého Spoluautora.

A tak dobrou noc, já jdu smrkat do Helsink (do Helsinek).

Horní Maršov je krásný místo v Krkonoších, kde v tamní Základní školy je ekologické středisko Sever. Tady teď probíhá víkendový seminář jógy, meditací a_ty_dy a já tu s drahou svou vařím. Naše jídla bez masa a receptu. Tedy co dům dal. Potažmo, co Interspar dal.

Řeka Úpa tu tak hučí, že musím v kuchyni hulákat: "Anežko! Vypni tu digestoř!" Ale to úpí venku. Je nám, myslím, dobře a to nejenom protože je tu konec (jakkoliv i wi-fi / nezapomeňte, že jsem psal i z Jeseníků, druhého konce ve Vrbně pod Pradědem), ale taky protože všem chutná.

Jdu na Rattatouille!

Dneska je pražský den. Den v Praze. Od rána, do večera. Na spojce. S drahou. V zástěrce, mladá, myje okna. Učíme se. Posloucháme muziku. Sebe. Vaříme. Pijeme. Biologické potřeby (? se tomu říká?) provádíme. Před Ordinačním dnem a odjezdem do Krkonoš, na seminář jógy. A tak nějak čekám na prázdniny. Teda vlastně, už je mám! Můžu dát mé drahé jméno? Anežka.

Piju pivo ze Staré dámy (rekvizita)
Koukám na sestříhaný záznam (U nás v Evropě)
Klárka spí, okoupaná (po čarodějnickém ohni)
Tulipány se na stole zavřely (nařezal jsem je na předním záhonu před bagry kopající kanalizaci)
V očekávání jsou tři Blanky (třígenerační Cítolibandy)
A to s prvním májem (a drahá daleko)
A já to nějak zvládnu (třešeň stejně už odkvétá)
A já mám stejně zálohu (šeříky)

Noční můry jsou velmi otravný hmyz. Vždycky toužím mít po ruce plácačku, trefit se do hlavy a dát si takový lepanec, který mě natolik probere a omračí zároveň, že prostě můžu zase v klidu spát. Noční můry nechci, nevěřím, že se z nich vylíhne za dne krásný, přesto smrtící, motýl. Ne. Ale dneska to přišlo! Po nejkrásnějším odpoledni, kdy udeřilo letní jaro (nebo jarní léto?) se noční můra zhmotnila.

Za 8 let fungování LiStOVáNí jsem měl několikrát v noci sen, noční můru, že jsem přijel hrát bez knih, tedy předvádět scénické čtení z knihy, kterou jsem nechal doma. A to se stalo dnes v Havlíčkově Brodě. Naštěstí jsem sebou měl v shopu nové prodejní výtisky a tak nám s Pavlem stačilo si to za 30 minut připravit tak, že to nejenom nemohli postřehnout diváci (bylo nadupáno na půdě notáře), ale mám pocit, že jsme to nepostřehli ani my.

Poučení? Ani otravné noční můry nemusí zabíjet. Že by tedy bylo dobré opustit ten paranoidní strach? Rozhodně vhodné a osvobuzující. A proto jdu teď z vesela spát. Pod hlavu si dám dnešní odpoledne. Voní šeříkem.

Po dovolené má člověk přijet odpočatý. Když ho ale čeká doma tisíc věcí, je okamžitě ve startovních blocích a připraven vyběhnout jak Bolt do klasického životního tempa. Bylo to krásné, teď samota ve dvou. Do toho plánování května a června a také prázdnin. Nakonec jsem vzdal Shakespearovské slavnosti, protože bych to opravdu moc během natáčení Ordinace, o které všichni vědí, kde je, moc neoslavil. Mrzí mě, že jsem nechal realizační tým ve štychu a zařadil zpátečku těsně před jedničkou. Navíc, celý ostravský tým je nadržený se rozjet rovnou na dvojku, možná i trojku. Snad mě za to v Ostravě neodsoudí více, než čekám. A tak do bloků. Get set. Ready. Go!

Někdo by poslal pohlednici, já pro jeden časopis vyplňuju zpovědnici, a tak Vám posílám pohlednici i zpovědnici ze Štrasburku, je to krásný město. Dominující ustřelená věž na katadrále, která vás pokoří majestátností. Malá Francie se starými hrázděnými domy, kde se nedá nešlápnout na romantický decimetr čtvereční. Výborná alsaská kuchyně, která je prostě výborná.

Kterou knihu máte rozečtenou?
Kniha Neviditelný od amerického slavného spisovatele, C.D.Payna, autora mimojiné slavné edice Mládí v hajzlu. Strašně se bavím a stoprocentně knihu uvedeme v našem seriálu scénických čtení, LiStOVáNí.

Na které hudební album nedáte dopustit?
Teď velmi rád a často poslouchám desku Illinois od Sufjan Stevense. A to samozřejmě hlavně když řídím, což je denně asi 3 hodiny. Kupuju si (jsem v tom poslední pionýr) originální CD. Sám se živím něčím, za co mě někdo platí, takže se to (kulturu) snažím také podporovat zpět.

Který film Vás nikdy neomrzí?
Mám své oblíbené. Jeden je určitě Little Miss Sunshine, komedie, která má dané téma, vyhrocené situace, velmi vážné momenty a hořkost chvíle, osudu, okamžiku vždy vyvolá situační humor. A tuhle kombinaci mám rád. Snažím se ji aplikovat i do věcí, které sám vymýšlím, stavím a dělám (LiStOVáNí.cz, divadlo, natáčení).

Jaké auto máte ve své garáži?
Legendární Opel Combo. Auto, které obměňuji každý rok, protože za ten rok ujedu téměř 100tisíc kilomentrů. Často slýchávám, že bych si měl přece koupit nějaký reprezentativní vůz. Prdlajs. Já potřebuju vozit herce, kulisy s LiStOVáNím, ovce, nábytek, věci a sám sebe. A to prostorně, rychle a levně. Mám ve stodole ale letního miláčka, VW Trasporter bus II z roku 1976, s kterým si na letních výletech dokazuju, že nejsem ještě taková komerční pizda. Až ten doslouží, to znamená, že budu už důchodce, koupím si starého klasického (konečně reprezentativního) jaguára.

Kdo Vás nejvíc ovlivnil a čím?
Mám vedle sebe několik lidí, jako pana režiséra Černína, se kterým jsem za posledních 8 let vytvořil na divadle téměř 20 rolí. Divadlo jsem ale teď opustil. Názorově a přehledově, jakkoliv vedle něho často i žiju, mě také obohatil Tomáš Sedláček, se kterým listujeme jeho Ekonomií. A nejvíc mě proškolil život a zřejmě i mé poslední vztahy. A když tak popravdě koukám na mé odpovědi výše, vidím, jak moc mě ovlivňuje mladá, přesto tak krásně vyzrálá přítelkyně. A to nejenom protože spolu čteme Neviditelného, poslouchám Sufjana Stevense, koukáme na filmy, jezdíme VWajíčkem a chceme si koupit v důchodu jaguára. Prostě věřím, že se s ní teď učím věci, které mi ještě chybí dohnat.

Jakou nejlepší radu jste dostal(a)?
Život je jako Dračí polévka. Musí se vařit dlouho a může různě chutnat. Vždycky ale můžeš něco přidat, něco ubrat, je to přece tvoje polévka. Musí proto nejdřív chutnat tobě, pak jí můžeš nabízet i jiným.

Jak zní Vaše životní motto?
To nedokážu říct. Jsem rád, když cítím, že to co dělám má (pro mě) nějaký smysl, když můžu cítít a zároveň předávat nějakou oporu.

Máte neřest, které se chcete zbavit?
Přikládám seznam...). Teď však vyzdvihuju domněnky, jsou zbytečné, často mě předurčují k něčemu, o čem bych se nic domnívat neměl a uvádí mě do vysilujících rozpaků.

Čím vším jste byl(a) a čím rád(a)?
Já jsem obchodní cestující s herectvím či osoba podnikající v kultuře. Na oba tituly jsem hrdý a uvádění přesného znění si potrpím, prosím!

Kdy jste si naposled udělal(a) radost a čím?
Tu si snažím dělat často. Kupuju si muziku. Vařím, to mě hodně baví. A když můžu vařit pro někoho (dcera, přítelkyně), je to nejradostnější.

V jaké zemi a v jaké době byste chtěl(a) žít, pokud byste si mohl(a) vybrat, a proč?
Na rozhovor odpovídám ze Štrasburku, z Alsaska. Francouzi jsou krásní, chytří, sví, hrdí. Město je nádherné. Přesto všude v cizině cítím, že jsem (vzhledem k mému povolání a zázemí) už závislý na Čechách. Ale cestuju velmi rád.

Za co nejvíc utrácíte?
Jakkoliv se snažím žít v neupjatém významu slova zdravě, utrácím nejvíc paradoxně za naftu.

Jak se odreagováváte?
Na to mám svou chalupu, své hospodářství. Baví mě, jak jsem říkal, vaření. Muzika.

Jak byste rád(a), aby Váš život vypadal za deset let?
Teď jsem velmi spokojený. Chtěl bych to rozvíjet, posilovat se ve věcech, které mě brzdí. Užívat si momenty, které mě sílí.

- před Ekonomií v brněnské Redutě
- před zítřejší dlouhou cestou nedělní německou dálnicí
- před vystoupením anglické Ekonomie ve dvou v Lucemburku
- před výletem, dovolenou
- před kdovíčím
- vlastně už na cestě s mou A.

Tak Česko na talíři a dnešní natáčení. Píšu blog, abych filtroval. Však jsem v poslední době neměl co filtrovat. Teď utíkám před davem, který mám v chalupě. Netušil jsem, že pustit jsem Česko na talíři znamená mít 35ti členný štáb v kuchyni a obýváku. A tak radši utíkám a píšu. Filtruju. Jsem zvědavý, co z toho vznikne. Jestli mé jehněčí (ještě jednou) nezapláče. Potřeboval bych tu svou oporu, sdílet to s ní. Ale samota ve dvou. Taky krásná a potřebná. V TV určitě půjde jen ta šťastná idyla, ale tohle je divočina, totální maso. Podám si do tenderu nápad na nový pořad. I když realizace bude těžká. Štáb bude točit štáb jak obsadil malou kuchyň jako štábní prostor. A já jen ze zákopů filtruju.

Potkal jsem nádhernou mladou dívku. Vyloupla se z temné části místnosti k oknu s knihou v ruce. Chtěla více světla a zarazila ji moje reakce. Tu knihu jsem znal. Vysoukal jsem ze sebe jen chabé: Huu. Řekla, že tu knihu ji dal táta. Stejně jako ještě jednu od severského autora. Doppler. Moje snad vůbec nejbližší kniha, která mi pomohla v těžkých časech. Že prý ji táta řekl: To si přečti a pochopíš všechno. Když mi to vyprávěla, byla pořád krásná.  Taky bych chtěl, aby moje Klára, až bude takováto mladá dáma, řekla: Tuhle knížku mi dal táta, že když ji prý přečtu, pochopím všechno. Dodnes ji vidím u toho okna s knihou v ruce. Měla tehdy své první krásné světlo. A dodnes se při vzpomínce na ní nezmůžu na víc, než chabé: Huu. Nádherná bytost.

Ne, doufám, že to nebude tak hrozný jak nápis hrozí. Anebo bude. Protože knížka Rakovinu nevyléčíš, to je ta nejtvrdší pecka, jakou jsme kdy v LiStOVáNí rozlouskli. A protože teď Denis Leary má v nakladatelství Dokořán novou knihu, už název (Proč jsme takoví sráči) napovídá, že k jejímu přečtení bude také potřeba otevřít kufr nadsázky, vracíme se s Rakovinou na naše stálá jeviště. Takže naviděnou v ČB, Brně a Praze. A samo taky Brodě. Mrkněte se na legendární ukázku a hlídejte termíny. Lístky ještě všude jsou.

13.4./19:30/České Budějovice/Malé divadlo
15.4./19:00/Brno/Reduta
16.4./19:30/Praha/Minor
26.4./19:00/Havlíčkův Brod/U notáře

Klárka je fakt číslo. Pátý živel. Uondán (jak z Hilského překladu) teď ťukám maily a uvědomuju si, že mě to nebaví. Že jsou přece svátky. A že si dám pohov. Navíc tu mám svou múzu i mízu. A tak jíme vše s medvědím česnekem (teď se na něm pečou pstruzi duhoví) a jsme. Všem přeji klidné Velké dny, nejen tu Noc. A propo: Tereza Říčanová vydala Velikonoční knížku. Ta bude určitě dokonálá.

Modlím se, že na mě neleze rýma. Program je totiž v těchto dnech úžasný. Plán na zahradě s ambicí a přesností pětiletky se nějak uskutečňuje, i když znáte to, když se podíváte sem, tu se namane dalších sto věcí, které je třeba... . V podstatě není ale nic třeba, když je tak dobře. Když u mě ti nejlbližší. Topíme v kachlích, než přijdou i teplé večery a těšíme se na zítřek a taky Velikonoce.

Klárky nejskloňovanější slova: glogloglo, opilec, pivo, opíjet, smrt. No, těším se, až přijedeme domů a pochlubí se. Jak se tomu vyhnout? Neposlouchejte Aloise Nebela (Václav Koubek), kapelu Poletíme? (Jednoduché písničky o složitém životě) a nekoukejte na Dařbujána a Pandrholu.

Týden s malou na základně znamená jarní šílenství. Stříhání stromů, hrabání trávy, zavážení záhonů hlínou, osazování záhonů, přepásávání ovcí, spravování zimních neplech a taky pohyb na čerstvým vzduchu. Vím, že tu budu zase hrozně málo, a tak to přeháním a dělám si strejčka. A ubývá to dobře. Chtělo by to mít takhle pravidelně, ten týden na chalupu. Protože, kdo má chalupu, ten má prdel v kalupu. A navíc přijede Bongo. Hurá.

Volná zasloužená neděla byla nejromantičtější. Je fajn projít Prahou pěšky, minout všechny ty rozmanitosti, Vyšehrad, Náplavka, Smíchov, Kinského zahrady (plné medvědího česneku), vystoupat na Petřín a vidět z nejvyššího bodu všechny ty domy, křižovatky, střechy, detaily, které člověk zpravidla vnímá zezpoda. Praha je krásná, malá, k pojmutí a přitom tak pestrá. To ji myslím od všech dalších evropských měst tolik odlišuje. Tak ale ve čtvrtek zase udělám Brno.  Hvězdárnu? Tugenhat? Zelňák. Praha, to je město jak Brno. Brno, to je město na Prahu Evropy.

Nataša, kamarádka, měla premiéru v Brně. Tři měsíce jsme si s ní (a Alanem, jmenovcem, Novotným) slibovali schůzku v Brně. Nemusím říkat, jak to dopadlo. Nicméně, stihnul jsem aspoň ten velký večer. Janáčkovo divadlo pojme 1100 diváků a jeviště je takový malý magický stadion. Baletně taneční představení se skládalo ze dvou částí. První, minimalistická skladba Six, bylo dynamické, nápadité, originální a samozřejmě i náročné.

Nataše Novotné a její práci patřila druhá část večera. Téměř 50minutový Stravinského Pták Ohnivák. A já Vám řeknu, že jsem skoro tu hodinu nedýchal. Nijak výtvarně pojednaná pohádka, jakou předloha je, to nebyla, ale přesto jsem se nestíhal odpoutat od toho, co se přede mnou dělal. Celý soubor - tedy 38 lidí!! - na jevišti. Krásné duety, nebojím se použít (mnohdy mnou proklínané) slovo magické! Člověk ani nestíhal přemýšlet, co má co znamenat, vyjadřovat. Koneckonců, přečíst si stručný obsah může předem. Ale když pak vidí, co se umí, tak prostě čumí. Ivona Jeličková jako pták ohnivák byla tak sexy, že to možná ani sama netuší.

Proč to ale píšu. Brňáci a okolňáci, prďte potisící a osmý na muzikály v Městském divadle a zajděte jednou na tohle představení. Však se zase pak k tomu muzikálu můžete vrátit. Je to prostě dobrý a Brno na to může být hrdý!

Dovařeno. Doježděno. Kilometry spálené, eurolečo snězeno. Teď opět nejromantičtější Kramer v Opavě a exkluzivní ranní vejce do skla. Rád bych sem vzal osobu blízkou. Ta je ale daleko. A tak si užíváme samoty ve dvou. Mám radost. Dokonce i když podávám daňové přiznání. A stačí. Tohle bylo přiznání.