Prosím, už nezoufej.
Všechno bude oukej.
Tady je moje ruka,
ty mi svou dej.
A ukážeme všem spolu nos dlouhej!

V Českých Budějovicích dneska fouká Severák. My se těšíme. Text je skvělý. Nápady přišly. Ani nečekaly. A už se to hodně blíží.

Z tisku prý už zase dýchá hlad po kauzách. Jako bych to na blogu z Jamesona nečekal. Ona to byla od pánů novinářů taková Sametová past. Asi je fakt okurka.

Mlčeti zlato. Mlčet, i když bych bych bych někdy taky řval (na ně) či psal (obzvlášť někomu) či komentoval (to vlastně dělám). Ve všech třech třech třech případech vím, že mlčení pomůže.

"Makej na ty nohy, sakra, vod čeho je máš!". Už na Vás takhle někdo řval u šatny (na druhou stranu, měli jste vidět, jak ta fronta odsejpala). Temný byl už samotný příchod, v komplexu Holešovické tržnice, přes chlápka s kulometem, který čekal jenom na to, až ho někdo nasere. To se mi naštěstí nepovedlo, přežil jsem i zmiňovanou šatnu a to ještě vůbec nečekal, co přijde. Kolem legendární káry NY Police Department jsem se dostal až do věznice, kde už se to hemžilo černobílým vězni. Ti všichni byli pozvaní na dekadentní a maximálně dotaženou párty Jameson Cult Film. Tedy další díl seriálu, ve kterém si prožijete atmosféru filmu - že by takzvaně 4D? Tento den to byl film Blues Brothers a jeho atmosféra (pravda, byl bych zvědavý na vetřelce, který byl posledně).

Kromě nebezpečně krásných policajtek v sukních a čepicích s odznakem a šmátravým obuškem, tam bylo samozřejmě taky dost ostrých bachařů. Usednul jsem k lavici (na vyznačené místo vězně Lukáše H.) a hned dostal do plecháče nalito řádně strejdy Jamesona. Sakra, to někdo věděl, že je tohle moje nejoblíbenější pití? Takové vězení bych si nechal líbit, a to byl jenom začátek. Začal se pouštět film Blues Brothers a maximální masakr vypuknul při scéně z kostela, kde pastor James Brown rozjede takový maso, že všichni věřící začnou nevěřícně trsat. Najednou maso i v naší holešovický věznici, otočím se, ostatní vězni už stojí a vítají z dálky přicházejícího Jamese Browna (možná měl jen o 15 kilo víc, jinak to byl vážně on). Na buzerplace (rozuměj: taneční parket) najednou byli i ti nevěřícní tanečníci. Ve stejných kostýmech tančili stejné choreografie. Do toho se prolnul koncert "našeho" Jamese a to už všichni trsali.

Paradoxně až když byl parket prázdný, vytáhla mě tam jedna plnokrevná dobrovolná tanečnice (možná vypila už více plecháčků), začala se kolem mě svíjet, předklánět, vlnit. Protože viděla, že jsem lehce koprný, jakkoliv  jsem byl (dress code:černobílý) nepřehlédnutelný ve své košili a kravatě z Ekonomie dobra a zla, šeptla mě hlasem v němž se skrývalo spousta hravých náznaku: "Udělej něco odvážnýho!". To mě dostalo, a řekl jsem si v duchu: "Vedle tebe, nemám prostor!". Samozřejmě tam bylo spousta foťáků z barevných časopisů, takže doufám, že mám založeno na další urychlenou kauzu.

Prča byla také u výdejny jídel. Vzal jsem si plastový tác a dostal jsem do plechové misky kejdnuto trochu rizota (vypadalo schválně nevábně, bylo ovšem skvělé - houbové). V tu chvíli se strhla mezi lidmi (vtipné jak se VIP promění hlad na naprosto oddané vězně) lavinová tlačenice. A já ani netušil, že jsem odšpuntoval výdej jídel. Do toho pořád pokřiky číšníků-bachařů (Chceš do toho Jamesona led!?), štěkot psů, obušky krásných policajtek, Blue Brothers band, který to rozpálili a teplo z plecháčku. Paráda. Tomu se říká dotažená fikce. Naštěstí jsem (narozdíl od té poslední v Istanbulu) nic neplatil, naopak, pil jsem svý oblíbený pití, dobře jsem se najed a prožil všemi smysly Cult Film Blues Brothers.

Celý divný den začal včeřejším monitoringem, který vyšťoural víc, než se vlastně stalo. Jakkoliv by to bylo fajn a hezký, tohle prostě fajn a hezký není. Jeden kopíruje od druhého a přidá nějakou další chybu, další kiks. Ale to je vlastně už dávno jedno. Poučení? I v Brně se dá něco vypátrat. Co horší ale? Celá krásná sobota je nějak prostě pryč.

Největší radostí, která je a bude, tedy zůstává má malá. Na předtančení jejich taneční školičky se hnala dopředu a stejně tak jako i další děti (každý si samozřejmě myslí, že to jeho je nejlepší) byla fakt rozkošná. Dívat se, jak vypadá zima v Zimbabwe vytančená 40 dětmi (zatímco venku je reálných -20) to vážně na chvíli zahřeje.

Abych úplně nezamrznul, dolil jsem aditivum do nádrže (ano, mluvím jenom o autu). A samozřejmě také o sobě. Film Magnolia, tomu totiž říkám nemrznoucí tečka. Tříhodinová smršť příběhů o špatných rozhodnutích mě okamžitě hází na stůl ty má (většinou pramení z toho, když něco hodně chci). A tak budu jen čekat, až začnou z nebe padat žáby.

v 8:10 sedím s rýmou ve francouzské kavárně Minelli na Jiřího z Poděbrad a cucám fresh s pocitem, že vitamíni udělají své. Přes krásný plečnikův kostel se protahuje slunce a zívá spolu se mnou.

v 8:30 beru 20 knih Straka v říši entropie v podkrovním ateliéru Markéty Baňkové, která svého malého Mikiho přesvědčuje, že mu černé termoprádlo na horách bude kromě teplé jistoty i slušet. Mikiho módní přehlídka znejisťuje.

v 8:50 jako kůň skáču po Praze dál a ocitám se na 65tém šachovém poli (tedy někde mimo kavárenský stolek) v nakladatelství, které před Sedláčkovým bestseller vydávalo jen poezii svou či kamarádů a další kamarády trestali tím, že jim ty sbírky dávali zdarma (kdo zlobil, dostal dvě!). Házím do svého červeného šípa 130 Ekonomií s českými písmeny (EDAZ) a 5 s anglickými (EGE)

v 9:30 mě dojímá recepční v nakladatelství Portál, možná ani ne metr vysoká liliputánka, která se nemůže dostat na židli. Snažím se jí pomoci, ale ona posléze vše dokonale zvládá, se všemi těmi velkými telefony, tuškami i dvoumetrovým Hejlošem. Tragikomická situace je cenná, je skvělé, že lidi s takovým handikepem můžou fungovat právě takhle ve světě, který je i pro obry divoký. listbusu naopak vyndavám knihy Torey Hayden, které jsou úžasné, pozor na ně

v 10:10 mě vítá na prahu svého podkroví spisovatel a nakladatel (Práh), Martin Vopěnka. Jemu vracím pro změnu knihy Aleny Ježkové, které vydal pověstí nejdřív 77, pak 55 a nakonec 33 (těch knih je naštěstí méně). Nakladatel si je převezme a jako spisovatel mi podává svou knihu Spící město. Těším

v 10:50 už jsem v nakladatelství gigantickém. Mladá fronta, obří dům i s tiskárnou (knih i svých časopisů) je jedním z nějvětších. Přes tisíc bran, čipů, kódů a securitů se dostává do patra svých známých - Magdy, Ondry, Petry, Lucky, Antonína a draka Tomáše. Ve skladu nabírám tolik Pachatelů dobrých skutků (listujeme v únoru), že si u toho připadám jako pachatel nejdobřejší. V kantýně pak rozebíráme naše životní šachové pole. Přiznávám, že jsem teď často na tom 65tém

v 12:30 už v krásné secesní kavárně Evropa mluvím s Pavlem Trávníčkem, který mě chce Pozvat na večírek. Tedy obsadit do Pozvání na večírek, skvělé hry Niela Simona

v 14:15 v krásné budově ČSOB, které zaměstnanci (nevím proč) říkají NHQ, probíráme jak bude vypadat veliký páteční večírek. Ptám se, kdy tam naposledy viděli Sedláčka. Který jim ale dělá po světě teď takové jméno, že nemusí litovat

v 16:00 jsem s Bárou naopak ve sklepě, tedy skladu milého, možná nejmilejšího nakladatelství, Baobab. Beru Životy k sežrání, který v LiStOVáNí žereme teď nejvíc a nejradši. Přemlouvám je, ať už se konečně dotiskne Kouzelná baterka

v 17:30 nacvičujeme s Krampolem vtipy a historky do natáčení, ve kterém určitě nebudu dokonalý

v 20:00 anglicky EGEujeme, tedy hrajeme s Tomášem Sedláčkem anglicky jeho Ekonomii pro Americkou hospodářskou komoru. Je to na dobré cestě, improvizujeme už i v angličtině (krom Alana: ten jen pořád říká rusky aka Nikolaj Vasiljevič Google "Ja paguglaju")

v 01:34 si nechávám snít o věcech, které mě teď těší. Věřte nebo ne, zdá se mi jen o autě plném knih

Dekadentní. Opulentní. Kontroverzní. A spousta dalších krajních slov by se našla pro Maškarní bál v Mozartovském duchu v divadle Reduta, které sídlí pod břichem brněnského Zelňáku. Takový roztomilý podbřišek. 27. ledna totiž měli narozeniny dva génie, W.A.M. a L.H. a tak jsme zavítali do prostor divadla (zábava, radovánky, překvapení, program, ochutnávky, performace probíhala všude), již značeně podkouřeného. Mozartovské a jiné další historické postavičky tam působily opravdu thrillerově. Já v Klírovi dost vojensky.

Program byl pestrý. Alkohol dobrý. A já ve víru tance otevřel další fulghumovské dveře. Však mi to Fuljumero pořád připomínal: Lukas, don´t affraid of dance. Pravda, nálada byla (na miskách vah, kde to převažovala zatrpklá a zatěžklá celodenní depka, nakonec vyhrála večerní veselá žíla) opravdu překvapivá. A večer dokonalý. Mžouravý. Tam na konci, když už bylo po tom, se díval mžouravě, jako by byl úplně mimo. V tu chvíli byl nejhezčí.

A dnes večer (po mém 5hodinovém pozdním příjezdu na místo činu v Minoru) přeplněná Dáma řekla své sbohem. Na dalších pět let? Napořád? Kdo ví? Rádi bychom ji ještě vytáhli z listovacího šuplíku, aby nás ještě otrávila svým vtipem.

Být vlastně celý den, to je v mém případě svátek. Norská treska a rybí polévka (už méně norská) měla útočit na mou rýmu, která už není kapavka, ale pořád ještě ne úplně patová. Pravda, měl jsem narozeniny, ještě rok a přijdou Kristova léta. Mobil jsem vypnul, protože pípal a protože jsem se chtěl podívat, kdo uhodl můj blogový kvíz (Maruško, blahopřeju) dostal jsem se přes svou diskuzi až na knihu tváří, kde jsem měl 257 zpráv. Tipuju, že to byla přání (jestli psal někdo něco naopak s prosbou, ať mi to pošle později nebo na mail (to je vůbec vždy lepší)). A protože jsem si nechtěl připadat jak na předávání cen a říct 257x děkuju, odbý(í)vám to teď jedním jediným velkým Díky. Uvidíme, co bude.

Včera jsem to stejně nevydržel a vyrazil na místní stužkovák maturantů v Zástavce, pro jejichž gymnázium mj. v úterý listujeme.  Měl jsem dost slivovic, postával tam herec za zenitem, občas se dal s někým do řeči, když mi řekl, že se mu strašně líbila Ošklivka Katka (očividně jsem více ožil, když mě jedna profesorka řekla, že sleduje Terapii - i to svědčí o jisté rozkolísanosti). A korunu mému veselému smutku dala lísající se dívčina, která se předtím ještě asi víc lísala k láhvi Jaggermeistera, pravící ku mě:
"Ahoj. Já tě znám."
"Ahoj. Já tebe ještě ne. Co to máš v ruce."
"To jsem vyhrála v tombole."
"Hm, romantický."
"Víš, kdybych nebyla tak opilá, vůbec bych nepřišla."

Ano, pak ještě povídala a povídala, upřesnila asi i to, že kdyby nebyla tak opilá, nenašla by tu odvahu vůbec přijiít. Ale to mi nějak už bylo jedno. V duchu jsem se fakt rozesmál a nějak jsem naznal, že je to vlastně celé sranda. A dnes? Svědomí se z toho vyspalo. Hlava ne, ta bolí!

Jestli jsem pětkrát za poslední půl rok přešel nachlazení, teď se přihlásilo. I tak to není takové to chřipkové ochrnutí, které ze mě vždy dělá chlapa bábovku - tedy podle vzoru "rýmečka - nemoc nejhorší". I já k ním patřím. Voda, která mi kape z nosu, čelo které duní jak odhlučněné studio - říkám téhle fázi "rýma kapavka" a vždy se těším na to, kdy to povolí a říká mi to sbohem (fáze "rýma patovka" - hádejte níže proč, těším se na Vaše tipy).

I tak jsem musel na otočku do Prahy a byl to s milou Eliškou nakonec velmi sympatický výlet. Elišku zmiňuju protože, když jsem se pak večer vracel z Rosic s granulema (pes Šprček zdvojnásobil své útulkové oči a dal mi najevo, že by opravdu rád žral, a tak jsem vyjel), myslel jsem právě na Elišku, když v tom jsem zajel lišku. Byl to pěkně nepříjemný pocit, nikdy se mi to nestalo. Nemohl jsem ani zastavit (jakkoliv nepočítám, že z ní, chudinky, něco zbylo), bylo to na dálnici. Když jsem však zastavil o 150 metrů dál, kde to už šlo, blikalo tam ještě jedno auto. Řidič obcházel předek. Ptám se:

"Vy jste přejel teďka lišku, že?"
"To byla liška, já se lek, že pes."
"Liška. Pěkně huňatá. Škoda."
"A přežila?"
"Než potkala mě, chudák."
"Aha. A vy jste dobrej?"
"Myslíte auto?"
"No."
"Jo. A vy?"
"Já taky."

A každý jsme se rozjeli, jakoby auto bylo to nejdůležitější. Chudák bystrouška. Věřím, že mě dnes postraší ve snech (radši bych tu Elišku).

Late M to je přezdívka Martina Zmeškala. V Brně byl čas, vyzvedl mě, abychom spolu s jeho druhým kumpánem, Headdym (tipuju, že to bude hiphopové jméno pro Hlaváče, no, zeptám se) natočili videoklip pro skladbu Pri mne stoj, ve které účinkuje ještě slovenská r´n´b zpěvačka (jedna z prvních a nejlepších) Misha. Chtěli ke mně, do svého naivního příběhu, nějakou herečku štramandu. A tak volám Táně Pauhofové, že tohle nebude Terapie, ale možná docela sranda a hlavně, že se potkáme. Souhlasila si, jakkoliv okomentovala: "scenar zabil!! nech zvitazi nas sarm."

Byla to fakt sranda, ještě s režisérem Drahošem a jeho Luckou. V prodejně nábytku (krásného - Bird ´n´ Tree) jsme nasnímali scény z Tánina i mého bytu (od obýváku, po kuchyň až postel - s velkou hollywoodskou líbačkou). Poznámky čtyř režisérů (ještě jsem zapomněl zmínit DJ Lowu) byly peprné, často jsme s Táňou nechápali, někdy se až dusili smíchy. Ale dali, šarmem naším vlastním. A užili si docela srandu. Takže doufejme, je se na co těšit. Headdy nám sliboval letící noční měsíc (považoval to za originální nápad), uvidíme, jestli to tím opepří. Drahošovi (točil videa Rytmusovi, Kmeťovi, Majkspiritovi) důvěřujeme ve střihu a pak už hurá. Love-hit Pri mne stoj může do světa.

Večer jsem pak na Klajdovce s kafem a Linou (sestra legendární oplatky Mila) zjistil, že žití a vztahy jsou křehké. Vždycky je krásný, když při Vás totiž někdo stojí.

Dnes v rámci turné (Kutná Hora, Chotýšany, Sázava) jsme byli na návštěvě u Vieweghů na pozvání Veroniky, známé teď spíše jako Biomanželky, která je jedna z dobrovolnic kampaně Celé Česko čte dětem. Mají krásné holky Sáru a Báru a mě jen mrzelo, že jsme nepřijeli do vyučování, protože je Veronika sama doma učí. No, po lesní školce vidím další tvrdou představu - učit každý den doma. Koneckonců, jedna kamarádka nakladatelka (která má dětí 6!) to musí mít doma s výukou ještě víc crazy!

Říkal jsem si, tam jsme měli dopoledne zalistovat, to bylo jistě nejskromější vydání (i když jednou na LiStOVáNí v knihovně v Lokti přišli snad tři lidé). Michal se vrátil z běhu (trénuje maraton) a počastoval nás několika vtipnými historkami, malé S&B (konkurentky HáeMku) byly kouzelné a Veronika vše stíhala, její milá akce (stejně jako je právě celá kampaň) proběhla zdárně a my se ze Sázavy zase rozjeli do Brnéčka.

Teda ne že bych se v uplynulém týdnu šetřil. Vlastně dost nešetřil. A vrchol přede mnou. Včera mě potěšil na bytové restauraci velké překvapení - novozelandský šlehačkový dort. Bylo to hezký a ocelář ve mě se rozpouštěl. Mám Vás vlastně provokat tím, co jsme jedli. Mrkněte na facebook Pavlíny Wolfové, která to tam solila on-line a síbrala ke každému nafocenému chodu stovky "lajků" (věřím, že se to těm lidem v podstatě ale nelíbilo) a komentů (za číslo jedna považuju: Fajn, já si jdu udělat topinky!). Bylo to super a já těším na únorový díl.

A teď před vánočním, novoročním a narozeninovým večírkem LiStOVáNí v Brodě. Už vím, že tu nebudou všichni a trochu mě to mrzí. Ale co zmůžu, udělal jsem pro to všechno. V tom vlastně žiju už dlouho. Trápím se někdy něčím, co hrozně chci a nejde to proto, že asi vlastně hodně chci. Pak si to přečtu někde nějak překrouceně. Pak se zjistí, že kamarád kamarádky řekl, že jsem řekl. A já asi možná vážně řekl, protože jsem v žoviální utlachanosti číslo jedna. Bolí mě pravá uzlina a hnisavou angínu jsem neměl skoro 20 let. A jak je možný, že používám takhle velký číslovky. A jaktože to řeším? Začínám hysterčit z věku. Ještěže mi napíše zase tolik lidí: "Ty si ještě na věk ztěžovat nemůžeš!"

Už třetí hotel za poslední dny. Pro změnu Jižní Čechy. Fouká od severu tady na Jihu. V Budějkách. Probrodili jsme se s Pavlem knihou Dobrý proti severáku. Prosekali jsme se tou ohromně vzrušující houštinou slov a vět, které Glattauer naskládal tak dobře, že i nám ostříleným "škrtičům" se to nedělá snadno. Nicméně stále to prožívám, teď když to čtu. Přečtěte si to hned, jestli máte v sobě aspoň molekulu romantického ducha, jděte si pro tu knihu. Dobrý proti severáku. A v únoru nepropásněte LiStOVáNí. Budete totiž závislí na tom číst pokračování. A to my tam budeme křtít.

Na Klírově přehlídce bylo hezky. V pálaci Illusion to dopadlo poměrně iluzativně. Vše snad šlapalo. Lidí bylo spoustu, reakce veskrze kladné. Já v uniformním modelu JKJ opravdu uniformní. To bude tím, že se Pepa díval na Terapii a asi ve mě vidí toho vojáka. Však už vím kam si to vezmu. Do Reduty na ples. Tedy dekadentní maškarní mozartovský bál. To nic proti Pepovi, ale tam to bude správně šlehlý.

A do toho pořád poslouchám zprávy o Costě Condordii. Já, který s Costou proplul sever a chystám se na východní části Středozemního moře až do Izraele. Samozřejmě s Costou. Je to smutný. Důvod maximálně debilní. Důsledky katastrofické. Myslím, že se to nestalo od Titaniku a najednou bude panika, že je to hrozně nebezpečné. Jako bychom v autech byli bezpečnější, koneckonců i v letadlech. No uvidíme, kam to teď Costa a vůbec okružní plavby domávají. Musí si dát bacha, kam mávají. Zvlášť, když fouká od severu.

Jsem na sebe obzvláště hrdý. Těchto 10 dní, kdy mě čeká návštěva 14 měst, si doufám užiju, protože nemusím řídit. A to to začalo velmi tvrdě. Včeřejší Třinec a Ostravu navštívila zima a překryla je peřinou značně hutnou. I dnes se brodím sněhem, v Opavě. To bude Poprask. Zítra moderuju v Praze dekadentního Klíra, který křtí nový kalendář a pak se těším do Českých Budějovic, kde budeme pitvat knihu Dobrý proti severáku. Tu už si teď na cestách přehazujeme (on-line) jak se dá a ta úprava je strašně těžká, protože kniha je strašně dobrá.

V sobotu si budu zařizovat nové bydlení v Praze a večer labužírovat v bytové restauraci a v neděli? To bude coming-out! Vánoční, novoroční i narozeninový večírek LiStOVáNí.cz v Havlíčkově Brodě (po Staré dámě) aneb Že bychom se poprvé sešli kompletně!? Pak mě čeká rozsét radost na školách v Kutné Hoře a Sázavě. Natočit klip v Bratislavě, zahrát tam Rakovinu nevyléčíš a vrátit se pak ve středu konečně domů. A tak, jako Jack Kerouac, na cestě. Vlakem, především. Chytám do hlavy všechny snímky z okna. Ten film běží rychle.

"Tak ta opera mě asi bavila víc, než ten balet, táto. Co tobě?"
"No, ta opera byla moc fajn, a byla dělaná přímo pro děti, víš!"

Je pravda, že hodinová délka opery Papageno hraje Kouzelnou flétnu v brněnské Redutě, byla jako celé představení výborná. Krásné kostýmy a scéna, živý drak, na kterého si Klárka málem sáhla, vtipné dovětky, efekty.

A často džouky, že jsem i já padal do uličky. Když přirozený představitel právě Papageno v operní řeči/zpěvu říkal/zpíval "Kde to jsem. No, to je úlet!" To byl teda úlet. Krásná byla i představitelka Tamini, tu bych taky hledal. Ale získal ji Pamino. Zatímco Papageno našel svou Papagenu a těšili ve svém hnízdě (které bylo obrovské a opravdu vyvedené) na své Papageňáky (on) a Papagenačky (ona). Čaroděj zahynul a dvě svatby nakonec. No, není to pohádka?

Po maturitním plese v Praze mě čekala sobotní žiťárna v Brně na Plese před oponou. A musím říct, že to bylo krásné. Eben vtipný, program bohatý, jakkoliv to byl pelmel bez žádného tmelu, bavil jsem se. Krásná módní přehlídka divadelních kostýmů velkých ženských postav. Šanzóny Michala Horáčka s jeho průvodním slovem. Glenn Miller orchestra, na který jsem poprvé zatančil (a bez přemáhání). Ale vlastně i taneční vystoupení skupiny Vertigo, stejně tak mladých tanečníků z konzervatoře. A pak (že by to bylo tím skvělým vínem?) jsem to rozpálil i na Daru Rollins a konečně také na Aphaville, které mě prvotně v programu spíš iritovali. No, zkrátka jsem plesal a sám sebe nepoznal. Sakra, že bych začal chodit do tanečních?

Bylo opravdu vtipný jít na film s názvem Muži, kteří nenávidí ženy, jehož stejnojmenná literární předloha získala cenu Rodinného knihkupectví (otázka, kdo víc kupoval, jestli ženy nebo výjimečně, právě v tomto případě, muži). Samozřejmě, že Vám všichni říkají, knížka je lepší, skvlěá, nejlepší. Originální švédský film božský, takže "americká" verze s Craigem jako Bloomkvistem nemůže být božštější. Mě je to jedno. Film rozhodně není americký, Švédsko z něj dýchá tak, že je Vám zima na zátylk.

Dvě a půl hodiny jsem se v kině nenudil. Naopak, působilo to (až moc). Takže, jestli chcete na napínavou, promakanou detektivku, jestli si troufnete zbořit hradby knižního Millénia, vyražte právě teď do kin. Já jsem se na premiéře bavil.

Ano, pacháme leccos. I dobré skutky. Někdy. Dneska jsme zase rozsévali radost mladým žáčkům na Gajdošce v Brně a bylo to fajn. I ty dobré skutky Pachatelů (vlastně dnes premiéra). Teď máme záskokový večer (já za Kubu v KHB, Kuba za Alana v Životě). Ale kdo (v životě) zaskočí kamaráda, který se ráno zabil v autě, nevím. Ať už se páchá cokoliv, raději dostávám zprávy, že se narodil kluk takhle těžký či holka takhle dlouhá, než že to někdo někam napálil čelně a byl na místě. Je to děsný.

Hrát něco po pěti letech, to je opravdu nebezpečné. Pětihodinová zkouška úplně nestačila na to, aby představení bylo čisté. Naopak, bylo zanešené spoustou nepřesností a přeřeků (vyhrál asi Pavel, kdy místo Šutr, řekl Šukr,- ale ani dva další zlotřilci Lukáš alias Kake ani Alan aka Jari nezůstali pozadu).

Lidé tedy řvali smíchy, aspoň nám to tak přišlo. A nebylo jich málo, kapacita HaDivadla (130) byla navýšena o 70! míst a bylo takříkajíc narváno. Snad to Paasilinna nevycítil až ve Finsku, na druhou stranu, humorné poselství bylo předáno a také prodáno (spousta knih). Dneska Budějovice, 22ho Brod (a pak listovací "vánoční" večírek), 24ho Bratislava a černá tečka v Praze 29.1. Hlídejte to (i svá místa).

Ono vyspat se 11 hodin pomáhá, což bych mohl pokaždé, kdybych už nevstával poté, co nás uspím (usnu totiž vždycky s Klárkou). No dneska jsem se na to vyprd a zdatně si pospal až do rána. A musím říct, že je to příjemný pocit. Dnes nám zase končí velmi zajímavý týden v Říčkách. Byly tanečky, nemluvící balet, lesní školka, sobotní klidový režim s krásnou procházkou a dnešní dopoledne. Před Starou dámou (Klárka mi namalovala jako zlomvazku lebku se kříženýma hnátama).

Ale především - hitem týdne je CD Vltava Best of!, to je opravdu best of. Těžko budu vypisovat, který hit by malá preferovala. Jednou tu řádí na Prasátko, pak na Kapitána Pejska 2001 a Zajíc a koza. Koukám, že to slučují zvířata. Ale pak tedy co pecka Hurá písničky. Prostě všecky best of jsou opravdu nejlepší a my máme novou společnou kapelu. Musíme na koncert.

PS(t): U mě vede Micána. I když, ono je to vždycky tragi-komické, když se Zajíc zamiluje do kozy a hrozně rád by se na ní povozil.

Pátek. Lesní školka. Moje premiéra. A to nejen jako rodiče, který doveze a odjede. Ale i jako asistenta vychovatelky Jitky. Kamarádky, která vede právě Lesní školku v Ivančicích, a která musí mít trpělivost a odhodlanost lví, kočičí, tygří, prostě šelmí. Čtyřhodinová procházka v lese, kde se svačí, leze, klouže listím, pláče (na lesy), ozývá (z lesa), nosí dříví (do lesa), lítají třísky, šplhá, vyměšuje a dělá takový mejdan, že Kuky by se jen těžko vrátil. Já (v kostýmu Dopplera) civím a pomáhám (mailovat po telefonu přirozeně nestíhám).

Konečně vracíme na základnu - kůlnu, chatrč, boudu, papundeklový srub lesníků? Prostě základnu, kde kamna fajrují značně a proud nejde (ale jakoby ani není třeba). Po dobrém obědě krotím 7 zvířat příběhem Zpátky do Afriky (ano, moje role veřejného čtenáře se osvědčuje a já se (jakkoliv mě padají víčka únavou) adaptuju), kde mimochodem právě 7 zvířat uteče z pražské ZOO a vydavají se zpátky do Afriky. Při výtvarné realizaci už to zase řádí a za chvíli je tam 7 králů s korunami - to bude koleda.

Rodiče ve čtyři rozpouští lesní seskupení, které se zase v pondělí sejde. A tak vlastně každý den, přemýšlím nad tím, co snad hodinu. Nad Jitkou a jejím šelmím zápalem. Přehodnocuju své zaměstnání, kterého si tak přestávám vážit a beru zpět všechno, co špatného jsem o herectví (potažmo životě s hercem) řekl. Ono se to (můj názor) nezmění, ale teď budu chvíli živ z toho, že si na Dopplera v lese můžu "jenom hrát."