Ivco, vloz mi prosim na stranky, ze vsechny v Brne a okoli (po 9 krizu, ale klidne z Bitese) zvu zitra do Reduty na talkshow Tomase Matonohy. Na forbine (tak se jeho program jmenuje) budu ja s Kamilem Strihavkou. Rec bude asi o vsem, sam nevim co mam cekat.

Diky moc, facebookovy log si udelam sam, az se vratim do Ricek. Jeste mi chybi 80km.

ps: meli bychom promakat na novych strankach zadavani clanku z mobilu

diky.pa.lu

:-)

Zbožňuju výčty (ne výčitky). Nechci dávat nikomu klíny do hlavy (radši bych dal hlavu do klína). Jde na mě depečka z toho, co mě čeká. Doufám, že to nebude zima na českomoravských silnicích, protože to všechno musím absolvovat svým červeným šípem.

Severák dnes pofučí v Brně, zítra Znojmo, večer to povane v Praze.  Pak vesnice s nejkrásnějšími názvy: Strážek, Dolní Rožínka, Štěpánov nad Svratkou. Večerní talkshow s Matonohou Na forbíně Reduty. Ráno Žďár nad Sázavou a radost rozsét i v Radostíně nad Oslavou. Přejet do Českých Budějovic rozfoukat Severák a druhý den do vždy skvělé Volyně. Víkend v Praze a zasloužená bytová restaurace. Nedělně-pondělní Severáky na Vysočině (Brod, Pelhřimov, Jihlava) naruší ještě zastávka v LVa (Lednicko-Valtický areál). A pak zase Západ. Plzeň. Fuljumero v Prachaticích. A jedeme dál, Bechyně. Český Krumlov, Budějovice. A pak jet do Nové Paky a Jičína přes Brno a zpět, to také bude jistě vzrušující.

A tak chyť si Hejloše, zdá se na to být celorepubliková šance. Dejte mi do auta aspoň vysavače nebo vlněný deky nebo něco co bychom mohli podomně prodávat. Tak si totiž připadám se svým červeným Combem. Obchodní cestující se čtením. A nejlepší: jsem na to hrdý a jsem z toho vlastně trochu smutný. Jdu to zajíst. Právě jsem (při tvorbě scénáře březnové kuchařky U nás v Evropě, což bude listovací semtex) dovařil / dopekl litevské národní jídlo, Plokštainis. Tam bych se rád podíval (ale jen ne prosím červeným šípem).

V Bratislavě přímo zavál. Severák. Dopadlo to, myslím, velmi dobře. Až se bojím. Ale nebojím. Vstříc Severáku se těšíme do Brna a do Prahy. Ale i z Budějc. Takže jestli bydlíte v těchto městech anebo poblíž - musíte tam být. Jakkoliv to už chce rezervovat lístky. Mizí, protože Severák fouká. Přijďte, budete s námi dobří proti němu.

LiStOVáNí.cz: Dobrý proti severáku (Daniel Glattauer) + křest volného pokračování "Každá sedmá vlna"
NE / 19.2. / 19:30 / Reduta / Brno
PO / 20.2. / 20:00 / Minor / Praha
ČT / 23.2. / 19:30 / Malé divadlo / České Budějovice
další termíny listovani.cz

- Ráno bylo i v Brně bílo
- Po třech představeních na "škole se srdcem" v Ořechově u Brna, svítilo slunce
- V Říčkách už sněžilo
- Ovce Běta2 vrhla hezká, mrňavá trojčata - to už chumelilo tak, že se to u Humpolce na dálnici bi(y)lo
- Na dálnici u Humpolce strávil 5 hodin v autobuse Tomáš Sedláček
- Na Podnikatelské fakultě a ekonomickém seminári Gymnázia Slovanské náměstí, už sněžilo méně a Ekonomii dali bez Tomáše
- V sále Milosrdných bratří s Ježíšem a oltářem, který nám kryl záda, jsme dali už Ekonomii pro klienty ČSOB v plné parádě
- Když jsme s Alanem a Tomášem postávali kolem půlnoci venku, bylo už zase jasno
- Není apríl?

Dneska (ve Valentinský den) mám za sebou další velké Ne. Bohužel, opět jsem si ho nadělil sám sobě. Člověk si někdy kazí věci tím, že je moc chce. Když si pak nedokáže říct Ne, může ho to ještě dlouho bolet (nemluvě o tom, že to po čem touží stejně nedostane).

Perla ale zazněla zase ale od Klárky. V úplně jiné situaci. Tankujeme na pumpě, kde se na mě z obálky časopisu Style zatvářila herečka Táňa Pauhofová. Říkám malé:
"Podívej, s touhle tetou jsem hrál v seriálu."
Klárka otevírá časopis, kde je Táňa ověšená šperky a vypadá tak křehce, že se bojím více listovat (snad poprvé jsem se bál "listovat")
"Jéé, ta je náádherná."
"No, to je. A teď jsem s ní nedávno točil jeden videoklip."
"A ten bude taky nádhernej."
"No to si piš, to bude díky nám nejnádhernější videoklip všech dob."

Vzpomněl jsem si na Tánin mail, poté co jsem jí poslal scénář. Lovím z paměti:
"Scenár zabil. Nech zvíťazí náš šarm."

Jedna rada v SMS zněla: "Ať to dopadne podle tvých představ".
Druhá: "Život člověka se sestává z jeho priorit."

A já nakonec odmítnul. Dostal jsem nabídku, u které by se nemělo říkat ne. Za rychlou reklamu a úsměv do televize, když řeknu (slovensky), že si vezmu úvěr tady a tady, jsem měl v sérii spotů pro tuto banku dostat peníze, které jsou vlastně nelidské. Přesto, člověka to nahlodá. Když má ale rušit ve svém programu 18 těžce nasmlouvaných LiStOVáNí po 11 městech republiky v 5 dnech, začne pochybovat.

Už dlouho koliduju s myšlenkou, že herec neumí říkat ne. Zažil jsem to po boku velkých kolegů, že to není snadné. Dneska jsem to udělal, nedopadlo to podle mých představ, ale zřejmě se ukázalo, co je mou prioritou. Asi mám to LiStOVáNí fakt rád.

Zítra už v Redutě v 16h Lichožrouti, s malou se těšíme. Před spaním jsme si slíbili ještě brusle na rybníku Bahňák, který od bahna teď dělí led tlustý dobrých 25 cm.

Pak se vzbudit ve dvě ráno od Klárky, vrátit se k rozdělanému bugru. A tak poklidím (to byl každodenní zápisek a vůbec začátek každého "blogu" mé babičky v jejich deníku - "poklidila jsem") a čtu si U nás v Evropě. Tedy kuchařku, co budeme hrát v březnu. A stejně jako u Sedláčkovy Ekonomie si říkám: "Tak co s tímhle uděláme?" Asi to nějak poklidíme.

Řeším tu problémy se zamrzajícím odpadem, který blokuje vše teď tak potřebné, včetně topení mého Mercedesu mezi kotli (o poruchovosti reklama nehovořila). Na malou jde rýma, přece jenom jsme tu Apaluchu nezvládli bez úhony, já liju jabkovici a poslouchám Jablkoň. Jdu se taky hodit do pračky (i když i ta napojená na odpad). Jdu se hodit do odpadu. Potřeboval bych univerzálního domácího Lichožrouta.

Pro Marušku, pro Jarušku, pro Vlaďušku. Sraz starých dam, které tady nevaří jed, ale pijou Svijany a moje autogramiáda ve Vrbně pod Pradědem. Zřejmě i tady běží televize a zřejmě tady, možná více než kde jinde, mají lidé čas koukat na televizní kraviny.

Velmi zajímavá instruktorka Nina naučila Klárku už plužit. Byla dokonce na velkém vleku a já pořád dole vzpomínal u stánkaře Tomáše (který má doma v Olomouci už trochu blouznící ženu a 13ti měsíční dítě, kterému rostou zuby) na své poslední lyžování. To bylo na lyžáku na Kvildě. A lyžoval jsem jenom proto, že jsem chtěl Blahoutovou a Blahoutová lyžovala.

Zítra domů, do (prý) čtyřicetistupňových mrazů (nepřehnal to někdo?). Roztopit Říčky, schovat rodící matky a jehňata a připravit se na nedělní Lichožrouty. Doufám, že se tam uvidíme, Moraváci? Těším se, jako i stánkář Tomáš za svou rodinou. Zatímco dělal párky v rohlíku, svařák a hranolky s kečupem říká:
"Kdyby člověk nepotřeboval tolik peněz."
Říkám mu, že: "Chápu. Ale zároveň může přijít chvíle, kdy si řekneš, možná jsem radši neměl vydělávat nic."

Je to ale úplně přesně ono. Chata vypadá stejně, proud tam není. Koupání v lavoru. Roztápení kamen na 15 stupňů (maximum) v ložnici, sporáku v kuchyni na 25 stupňů (minimum). Dneska sněží a padá. Voda z rozpuštěného sněhu. Motání se v těsné kuchyni, nechybí psi a taky myši v předsíni. Večery při svíčce. Auto zapadané 500 metrů od Apaluchy. Lyžarská školička probíhá. Problém Klárky je soustředění se, tedy nesoustředění se. Já Albertuju, do toho SMSkuju a mailuju po telefonu. Civilizuju (po svém) tenhle konec světa, který mě baví (jsem tu totiž jen tři noci). Náruč osamělé horalky mě minula, a dnes večer jsme tu už jen já s Jitkou a našimi dětmi.

Tobík s Klárkou jako Pepino s Maruškou (? Jak se jmenovala, když tak mě dole opravte). Mají tu i ty dvě kadiboudy. Spolu si hrajou jedí, smějí, žalují na sebe, pláčou, skáčou. Teď dole v penzionu u Hradilů (kde nechybí bezdrátové připojení) si na zvěřinových hodech dokazuju, že ok - romantická idyla fajn, ale nepřehánějme to, dobře!? Obdivuju všechny lidi, co na horách žijou. Musí to být tvrdá životní stmelovačka. Odteď je budu brát jinak. Já, měkkoň, který se řídí heslem: "Všude dobře, s wi-fi nejlíp!"

Jsem zhýčkaný. Důkaz? Mám strach z toho všeho, co mě čeká. Co nás čeká?
- brzo s Klárkou vstát a vyjet
- Vrbno pod Pradědem (ráno byla v Opavě taková kalamita, že tam to bude apokalypsa)
- cesta do vrchu bez řetězů
- došlap k chatě 500 do svahu sněhem
- chata plná dětí z lesní školky
- chata bez elektřiny, teplé vody, pevného topení
- dny na svahu bez lyží (jaktože mají všichni tento sport rádi)
- dny bez internetu a blogů (i když, kdo ví)
- dny, kdy budu mlčeti zlato a zlatu budu mlčet
- teplota, která mi asociuje, že jsem zhýčkaný středoevropan, který si svého adrenalinového vyžití užije se svým LiStOVáNím a životním (ne)stylem vůbec bohatě sám o sobě a nemusí ho dohánět
- kolegové tatínkové, kteří se prý chystají na noční běžky a přenocování pod širým nebem ve sněhu (vzkázal jsem jim, že se nechystám)

Jsem zhýčkaný. A přesto se těším! Apalucha začíná. Nejradši bych dělal Alberta, vařil čaj, vymýšlel bojovky. A propo, pak bych jako Pepa taky rád v noci jezdil na běžkách do sousedního luxusního hotýlku, kde by mě nějaká Zdena či jiná studánka koupala, krmila knedlíky a poskytovala náruč osamělé horalské nešťastnice.

"Člověku vyrobili tak velkou hlavu, že se v ní dá ztratit, teda uvnitř tý hlavy. Žádnej živočich nemá takovou představivost, která někdy rozvine život do tolika směrů, až se všechno zatemní."

I já si někdy připadám ztracený, potřeboval bych vysvětlit to, co mám zatemněné. Kniha Role člověka mě tak často postavila před soudnou hranu, že bych si toho nejradši vypsal víc. Jenže, k čemu mi jsou citáty. Pak se člověk a jeho role stane hráčem na recepty druhých. Není lepší, jakkoliv to bolí, dojít k poznání sám?

Začínám se bát, že mě finská literatura, celá ta severská, neskutečně baví. Jako levičácká groteska se dá nazvat kniha Role člověka od Kari Hotakainena. Salme Malmikunnasová mu prodá za 7000 euro svůj život. A vypráví. Trvá na přesných údajích, reáliích, souvislostech (víme přece, že cokoliv vypouštíme ven stává se v tom okamžiku padesátiprocentní pravdou - a co teprve SMSky?), pan spisovatel je zpracovává po svém. Osudy jejích dětí, které se perou s konzumní dobou v Helsinkách, každý po svém, všichni však dost tragicky. Ať jsou řediteli v marketingových společnostech, operátorkou na prodej předplatného nebo jen ochutnávači-profesionálové, tedy lidi na pokraji bezdomovectví.

Tahle knížka nemůže ublížit, je psána stroze, jasně. Však ji vypráví prostá žena. A přece tam padne tolik myšlenek a tref, že je váš názorový terč značně proděraven. V říjnu vyjde další kniha Kariho Hotakainena, Slovo boží. Pokusíme se ji dostat do LiStOVáNí.

Prosím, už nezoufej.
Všechno bude oukej.
Tady je moje ruka,
ty mi svou dej.
A ukážeme všem spolu nos dlouhej!

V Českých Budějovicích dneska fouká Severák. My se těšíme. Text je skvělý. Nápady přišly. Ani nečekaly. A už se to hodně blíží.

Z tisku prý už zase dýchá hlad po kauzách. Jako bych to na blogu z Jamesona nečekal. Ona to byla od pánů novinářů taková Sametová past. Asi je fakt okurka.

Mlčeti zlato. Mlčet, i když bych bych bych někdy taky řval (na ně) či psal (obzvlášť někomu) či komentoval (to vlastně dělám). Ve všech třech třech třech případech vím, že mlčení pomůže.

"Makej na ty nohy, sakra, vod čeho je máš!". Už na Vás takhle někdo řval u šatny (na druhou stranu, měli jste vidět, jak ta fronta odsejpala). Temný byl už samotný příchod, v komplexu Holešovické tržnice, přes chlápka s kulometem, který čekal jenom na to, až ho někdo nasere. To se mi naštěstí nepovedlo, přežil jsem i zmiňovanou šatnu a to ještě vůbec nečekal, co přijde. Kolem legendární káry NY Police Department jsem se dostal až do věznice, kde už se to hemžilo černobílým vězni. Ti všichni byli pozvaní na dekadentní a maximálně dotaženou párty Jameson Cult Film. Tedy další díl seriálu, ve kterém si prožijete atmosféru filmu - že by takzvaně 4D? Tento den to byl film Blues Brothers a jeho atmosféra (pravda, byl bych zvědavý na vetřelce, který byl posledně).

Kromě nebezpečně krásných policajtek v sukních a čepicích s odznakem a šmátravým obuškem, tam bylo samozřejmě taky dost ostrých bachařů. Usednul jsem k lavici (na vyznačené místo vězně Lukáše H.) a hned dostal do plecháče nalito řádně strejdy Jamesona. Sakra, to někdo věděl, že je tohle moje nejoblíbenější pití? Takové vězení bych si nechal líbit, a to byl jenom začátek. Začal se pouštět film Blues Brothers a maximální masakr vypuknul při scéně z kostela, kde pastor James Brown rozjede takový maso, že všichni věřící začnou nevěřícně trsat. Najednou maso i v naší holešovický věznici, otočím se, ostatní vězni už stojí a vítají z dálky přicházejícího Jamese Browna (možná měl jen o 15 kilo víc, jinak to byl vážně on). Na buzerplace (rozuměj: taneční parket) najednou byli i ti nevěřícní tanečníci. Ve stejných kostýmech tančili stejné choreografie. Do toho se prolnul koncert "našeho" Jamese a to už všichni trsali.

Paradoxně až když byl parket prázdný, vytáhla mě tam jedna plnokrevná dobrovolná tanečnice (možná vypila už více plecháčků), začala se kolem mě svíjet, předklánět, vlnit. Protože viděla, že jsem lehce koprný, jakkoliv  jsem byl (dress code:černobílý) nepřehlédnutelný ve své košili a kravatě z Ekonomie dobra a zla, šeptla mě hlasem v němž se skrývalo spousta hravých náznaku: "Udělej něco odvážnýho!". To mě dostalo, a řekl jsem si v duchu: "Vedle tebe, nemám prostor!". Samozřejmě tam bylo spousta foťáků z barevných časopisů, takže doufám, že mám založeno na další urychlenou kauzu.

Prča byla také u výdejny jídel. Vzal jsem si plastový tác a dostal jsem do plechové misky kejdnuto trochu rizota (vypadalo schválně nevábně, bylo ovšem skvělé - houbové). V tu chvíli se strhla mezi lidmi (vtipné jak se VIP promění hlad na naprosto oddané vězně) lavinová tlačenice. A já ani netušil, že jsem odšpuntoval výdej jídel. Do toho pořád pokřiky číšníků-bachařů (Chceš do toho Jamesona led!?), štěkot psů, obušky krásných policajtek, Blue Brothers band, který to rozpálili a teplo z plecháčku. Paráda. Tomu se říká dotažená fikce. Naštěstí jsem (narozdíl od té poslední v Istanbulu) nic neplatil, naopak, pil jsem svý oblíbený pití, dobře jsem se najed a prožil všemi smysly Cult Film Blues Brothers.

Celý divný den začal včeřejším monitoringem, který vyšťoural víc, než se vlastně stalo. Jakkoliv by to bylo fajn a hezký, tohle prostě fajn a hezký není. Jeden kopíruje od druhého a přidá nějakou další chybu, další kiks. Ale to je vlastně už dávno jedno. Poučení? I v Brně se dá něco vypátrat. Co horší ale? Celá krásná sobota je nějak prostě pryč.

Největší radostí, která je a bude, tedy zůstává má malá. Na předtančení jejich taneční školičky se hnala dopředu a stejně tak jako i další děti (každý si samozřejmě myslí, že to jeho je nejlepší) byla fakt rozkošná. Dívat se, jak vypadá zima v Zimbabwe vytančená 40 dětmi (zatímco venku je reálných -20) to vážně na chvíli zahřeje.

Abych úplně nezamrznul, dolil jsem aditivum do nádrže (ano, mluvím jenom o autu). A samozřejmě také o sobě. Film Magnolia, tomu totiž říkám nemrznoucí tečka. Tříhodinová smršť příběhů o špatných rozhodnutích mě okamžitě hází na stůl ty má (většinou pramení z toho, když něco hodně chci). A tak budu jen čekat, až začnou z nebe padat žáby.

v 8:10 sedím s rýmou ve francouzské kavárně Minelli na Jiřího z Poděbrad a cucám fresh s pocitem, že vitamíni udělají své. Přes krásný plečnikův kostel se protahuje slunce a zívá spolu se mnou.

v 8:30 beru 20 knih Straka v říši entropie v podkrovním ateliéru Markéty Baňkové, která svého malého Mikiho přesvědčuje, že mu černé termoprádlo na horách bude kromě teplé jistoty i slušet. Mikiho módní přehlídka znejisťuje.

v 8:50 jako kůň skáču po Praze dál a ocitám se na 65tém šachovém poli (tedy někde mimo kavárenský stolek) v nakladatelství, které před Sedláčkovým bestseller vydávalo jen poezii svou či kamarádů a další kamarády trestali tím, že jim ty sbírky dávali zdarma (kdo zlobil, dostal dvě!). Házím do svého červeného šípa 130 Ekonomií s českými písmeny (EDAZ) a 5 s anglickými (EGE)

v 9:30 mě dojímá recepční v nakladatelství Portál, možná ani ne metr vysoká liliputánka, která se nemůže dostat na židli. Snažím se jí pomoci, ale ona posléze vše dokonale zvládá, se všemi těmi velkými telefony, tuškami i dvoumetrovým Hejlošem. Tragikomická situace je cenná, je skvělé, že lidi s takovým handikepem můžou fungovat právě takhle ve světě, který je i pro obry divoký. listbusu naopak vyndavám knihy Torey Hayden, které jsou úžasné, pozor na ně

v 10:10 mě vítá na prahu svého podkroví spisovatel a nakladatel (Práh), Martin Vopěnka. Jemu vracím pro změnu knihy Aleny Ježkové, které vydal pověstí nejdřív 77, pak 55 a nakonec 33 (těch knih je naštěstí méně). Nakladatel si je převezme a jako spisovatel mi podává svou knihu Spící město. Těším

v 10:50 už jsem v nakladatelství gigantickém. Mladá fronta, obří dům i s tiskárnou (knih i svých časopisů) je jedním z nějvětších. Přes tisíc bran, čipů, kódů a securitů se dostává do patra svých známých - Magdy, Ondry, Petry, Lucky, Antonína a draka Tomáše. Ve skladu nabírám tolik Pachatelů dobrých skutků (listujeme v únoru), že si u toho připadám jako pachatel nejdobřejší. V kantýně pak rozebíráme naše životní šachové pole. Přiznávám, že jsem teď často na tom 65tém

v 12:30 už v krásné secesní kavárně Evropa mluvím s Pavlem Trávníčkem, který mě chce Pozvat na večírek. Tedy obsadit do Pozvání na večírek, skvělé hry Niela Simona

v 14:15 v krásné budově ČSOB, které zaměstnanci (nevím proč) říkají NHQ, probíráme jak bude vypadat veliký páteční večírek. Ptám se, kdy tam naposledy viděli Sedláčka. Který jim ale dělá po světě teď takové jméno, že nemusí litovat

v 16:00 jsem s Bárou naopak ve sklepě, tedy skladu milého, možná nejmilejšího nakladatelství, Baobab. Beru Životy k sežrání, který v LiStOVáNí žereme teď nejvíc a nejradši. Přemlouvám je, ať už se konečně dotiskne Kouzelná baterka

v 17:30 nacvičujeme s Krampolem vtipy a historky do natáčení, ve kterém určitě nebudu dokonalý

v 20:00 anglicky EGEujeme, tedy hrajeme s Tomášem Sedláčkem anglicky jeho Ekonomii pro Americkou hospodářskou komoru. Je to na dobré cestě, improvizujeme už i v angličtině (krom Alana: ten jen pořád říká rusky aka Nikolaj Vasiljevič Google "Ja paguglaju")

v 01:34 si nechávám snít o věcech, které mě teď těší. Věřte nebo ne, zdá se mi jen o autě plném knih

Dekadentní. Opulentní. Kontroverzní. A spousta dalších krajních slov by se našla pro Maškarní bál v Mozartovském duchu v divadle Reduta, které sídlí pod břichem brněnského Zelňáku. Takový roztomilý podbřišek. 27. ledna totiž měli narozeniny dva génie, W.A.M. a L.H. a tak jsme zavítali do prostor divadla (zábava, radovánky, překvapení, program, ochutnávky, performace probíhala všude), již značeně podkouřeného. Mozartovské a jiné další historické postavičky tam působily opravdu thrillerově. Já v Klírovi dost vojensky.

Program byl pestrý. Alkohol dobrý. A já ve víru tance otevřel další fulghumovské dveře. Však mi to Fuljumero pořád připomínal: Lukas, don´t affraid of dance. Pravda, nálada byla (na miskách vah, kde to převažovala zatrpklá a zatěžklá celodenní depka, nakonec vyhrála večerní veselá žíla) opravdu překvapivá. A večer dokonalý. Mžouravý. Tam na konci, když už bylo po tom, se díval mžouravě, jako by byl úplně mimo. V tu chvíli byl nejhezčí.

A dnes večer (po mém 5hodinovém pozdním příjezdu na místo činu v Minoru) přeplněná Dáma řekla své sbohem. Na dalších pět let? Napořád? Kdo ví? Rádi bychom ji ještě vytáhli z listovacího šuplíku, aby nás ještě otrávila svým vtipem.

Být vlastně celý den, to je v mém případě svátek. Norská treska a rybí polévka (už méně norská) měla útočit na mou rýmu, která už není kapavka, ale pořád ještě ne úplně patová. Pravda, měl jsem narozeniny, ještě rok a přijdou Kristova léta. Mobil jsem vypnul, protože pípal a protože jsem se chtěl podívat, kdo uhodl můj blogový kvíz (Maruško, blahopřeju) dostal jsem se přes svou diskuzi až na knihu tváří, kde jsem měl 257 zpráv. Tipuju, že to byla přání (jestli psal někdo něco naopak s prosbou, ať mi to pošle později nebo na mail (to je vůbec vždy lepší)). A protože jsem si nechtěl připadat jak na předávání cen a říct 257x děkuju, odbý(í)vám to teď jedním jediným velkým Díky. Uvidíme, co bude.

Včera jsem to stejně nevydržel a vyrazil na místní stužkovák maturantů v Zástavce, pro jejichž gymnázium mj. v úterý listujeme.  Měl jsem dost slivovic, postával tam herec za zenitem, občas se dal s někým do řeči, když mi řekl, že se mu strašně líbila Ošklivka Katka (očividně jsem více ožil, když mě jedna profesorka řekla, že sleduje Terapii - i to svědčí o jisté rozkolísanosti). A korunu mému veselému smutku dala lísající se dívčina, která se předtím ještě asi víc lísala k láhvi Jaggermeistera, pravící ku mě:
"Ahoj. Já tě znám."
"Ahoj. Já tebe ještě ne. Co to máš v ruce."
"To jsem vyhrála v tombole."
"Hm, romantický."
"Víš, kdybych nebyla tak opilá, vůbec bych nepřišla."

Ano, pak ještě povídala a povídala, upřesnila asi i to, že kdyby nebyla tak opilá, nenašla by tu odvahu vůbec přijiít. Ale to mi nějak už bylo jedno. V duchu jsem se fakt rozesmál a nějak jsem naznal, že je to vlastně celé sranda. A dnes? Svědomí se z toho vyspalo. Hlava ne, ta bolí!

Jestli jsem pětkrát za poslední půl rok přešel nachlazení, teď se přihlásilo. I tak to není takové to chřipkové ochrnutí, které ze mě vždy dělá chlapa bábovku - tedy podle vzoru "rýmečka - nemoc nejhorší". I já k ním patřím. Voda, která mi kape z nosu, čelo které duní jak odhlučněné studio - říkám téhle fázi "rýma kapavka" a vždy se těším na to, kdy to povolí a říká mi to sbohem (fáze "rýma patovka" - hádejte níže proč, těším se na Vaše tipy).

I tak jsem musel na otočku do Prahy a byl to s milou Eliškou nakonec velmi sympatický výlet. Elišku zmiňuju protože, když jsem se pak večer vracel z Rosic s granulema (pes Šprček zdvojnásobil své útulkové oči a dal mi najevo, že by opravdu rád žral, a tak jsem vyjel), myslel jsem právě na Elišku, když v tom jsem zajel lišku. Byl to pěkně nepříjemný pocit, nikdy se mi to nestalo. Nemohl jsem ani zastavit (jakkoliv nepočítám, že z ní, chudinky, něco zbylo), bylo to na dálnici. Když jsem však zastavil o 150 metrů dál, kde to už šlo, blikalo tam ještě jedno auto. Řidič obcházel předek. Ptám se:

"Vy jste přejel teďka lišku, že?"
"To byla liška, já se lek, že pes."
"Liška. Pěkně huňatá. Škoda."
"A přežila?"
"Než potkala mě, chudák."
"Aha. A vy jste dobrej?"
"Myslíte auto?"
"No."
"Jo. A vy?"
"Já taky."

A každý jsme se rozjeli, jakoby auto bylo to nejdůležitější. Chudák bystrouška. Věřím, že mě dnes postraší ve snech (radši bych tu Elišku).

Late M to je přezdívka Martina Zmeškala. V Brně byl čas, vyzvedl mě, abychom spolu s jeho druhým kumpánem, Headdym (tipuju, že to bude hiphopové jméno pro Hlaváče, no, zeptám se) natočili videoklip pro skladbu Pri mne stoj, ve které účinkuje ještě slovenská r´n´b zpěvačka (jedna z prvních a nejlepších) Misha. Chtěli ke mně, do svého naivního příběhu, nějakou herečku štramandu. A tak volám Táně Pauhofové, že tohle nebude Terapie, ale možná docela sranda a hlavně, že se potkáme. Souhlasila si, jakkoliv okomentovala: "scenar zabil!! nech zvitazi nas sarm."

Byla to fakt sranda, ještě s režisérem Drahošem a jeho Luckou. V prodejně nábytku (krásného - Bird ´n´ Tree) jsme nasnímali scény z Tánina i mého bytu (od obýváku, po kuchyň až postel - s velkou hollywoodskou líbačkou). Poznámky čtyř režisérů (ještě jsem zapomněl zmínit DJ Lowu) byly peprné, často jsme s Táňou nechápali, někdy se až dusili smíchy. Ale dali, šarmem naším vlastním. A užili si docela srandu. Takže doufejme, je se na co těšit. Headdy nám sliboval letící noční měsíc (považoval to za originální nápad), uvidíme, jestli to tím opepří. Drahošovi (točil videa Rytmusovi, Kmeťovi, Majkspiritovi) důvěřujeme ve střihu a pak už hurá. Love-hit Pri mne stoj může do světa.

Večer jsem pak na Klajdovce s kafem a Linou (sestra legendární oplatky Mila) zjistil, že žití a vztahy jsou křehké. Vždycky je krásný, když při Vás totiž někdo stojí.