Pátek. Lesní školka. Moje premiéra. A to nejen jako rodiče, který doveze a odjede. Ale i jako asistenta vychovatelky Jitky. Kamarádky, která vede právě Lesní školku v Ivančicích, a která musí mít trpělivost a odhodlanost lví, kočičí, tygří, prostě šelmí. Čtyřhodinová procházka v lese, kde se svačí, leze, klouže listím, pláče (na lesy), ozývá (z lesa), nosí dříví (do lesa), lítají třísky, šplhá, vyměšuje a dělá takový mejdan, že Kuky by se jen těžko vrátil. Já (v kostýmu Dopplera) civím a pomáhám (mailovat po telefonu přirozeně nestíhám).

Konečně vracíme na základnu - kůlnu, chatrč, boudu, papundeklový srub lesníků? Prostě základnu, kde kamna fajrují značně a proud nejde (ale jakoby ani není třeba). Po dobrém obědě krotím 7 zvířat příběhem Zpátky do Afriky (ano, moje role veřejného čtenáře se osvědčuje a já se (jakkoliv mě padají víčka únavou) adaptuju), kde mimochodem právě 7 zvířat uteče z pražské ZOO a vydavají se zpátky do Afriky. Při výtvarné realizaci už to zase řádí a za chvíli je tam 7 králů s korunami - to bude koleda.

Rodiče ve čtyři rozpouští lesní seskupení, které se zase v pondělí sejde. A tak vlastně každý den, přemýšlím nad tím, co snad hodinu. Nad Jitkou a jejím šelmím zápalem. Přehodnocuju své zaměstnání, kterého si tak přestávám vážit a beru zpět všechno, co špatného jsem o herectví (potažmo životě s hercem) řekl. Ono se to (můj názor) nezmění, ale teď budu chvíli živ z toho, že si na Dopplera v lese můžu "jenom hrát."