Jestli jsem pětkrát za poslední půl rok přešel nachlazení, teď se přihlásilo. I tak to není takové to chřipkové ochrnutí, které ze mě vždy dělá chlapa bábovku - tedy podle vzoru "rýmečka - nemoc nejhorší". I já k ním patřím. Voda, která mi kape z nosu, čelo které duní jak odhlučněné studio - říkám téhle fázi "rýma kapavka" a vždy se těším na to, kdy to povolí a říká mi to sbohem (fáze "rýma patovka" - hádejte níže proč, těším se na Vaše tipy).

I tak jsem musel na otočku do Prahy a byl to s milou Eliškou nakonec velmi sympatický výlet. Elišku zmiňuju protože, když jsem se pak večer vracel z Rosic s granulema (pes Šprček zdvojnásobil své útulkové oči a dal mi najevo, že by opravdu rád žral, a tak jsem vyjel), myslel jsem právě na Elišku, když v tom jsem zajel lišku. Byl to pěkně nepříjemný pocit, nikdy se mi to nestalo. Nemohl jsem ani zastavit (jakkoliv nepočítám, že z ní, chudinky, něco zbylo), bylo to na dálnici. Když jsem však zastavil o 150 metrů dál, kde to už šlo, blikalo tam ještě jedno auto. Řidič obcházel předek. Ptám se:

"Vy jste přejel teďka lišku, že?"
"To byla liška, já se lek, že pes."
"Liška. Pěkně huňatá. Škoda."
"A přežila?"
"Než potkala mě, chudák."
"Aha. A vy jste dobrej?"
"Myslíte auto?"
"No."
"Jo. A vy?"
"Já taky."

A každý jsme se rozjeli, jakoby auto bylo to nejdůležitější. Chudák bystrouška. Věřím, že mě dnes postraší ve snech (radši bych tu Elišku).