Být vlastně celý den, to je v mém případě svátek. Norská treska a rybí polévka (už méně norská) měla útočit na mou rýmu, která už není kapavka, ale pořád ještě ne úplně patová. Pravda, měl jsem narozeniny, ještě rok a přijdou Kristova léta. Mobil jsem vypnul, protože pípal a protože jsem se chtěl podívat, kdo uhodl můj blogový kvíz (Maruško, blahopřeju) dostal jsem se přes svou diskuzi až na knihu tváří, kde jsem měl 257 zpráv. Tipuju, že to byla přání (jestli psal někdo něco naopak s prosbou, ať mi to pošle později nebo na mail (to je vůbec vždy lepší)). A protože jsem si nechtěl připadat jak na předávání cen a říct 257x děkuju, odbý(í)vám to teď jedním jediným velkým Díky. Uvidíme, co bude.

Včera jsem to stejně nevydržel a vyrazil na místní stužkovák maturantů v Zástavce, pro jejichž gymnázium mj. v úterý listujeme.  Měl jsem dost slivovic, postával tam herec za zenitem, občas se dal s někým do řeči, když mi řekl, že se mu strašně líbila Ošklivka Katka (očividně jsem více ožil, když mě jedna profesorka řekla, že sleduje Terapii - i to svědčí o jisté rozkolísanosti). A korunu mému veselému smutku dala lísající se dívčina, která se předtím ještě asi víc lísala k láhvi Jaggermeistera, pravící ku mě:
"Ahoj. Já tě znám."
"Ahoj. Já tebe ještě ne. Co to máš v ruce."
"To jsem vyhrála v tombole."
"Hm, romantický."
"Víš, kdybych nebyla tak opilá, vůbec bych nepřišla."

Ano, pak ještě povídala a povídala, upřesnila asi i to, že kdyby nebyla tak opilá, nenašla by tu odvahu vůbec přijiít. Ale to mi nějak už bylo jedno. V duchu jsem se fakt rozesmál a nějak jsem naznal, že je to vlastně celé sranda. A dnes? Svědomí se z toho vyspalo. Hlava ne, ta bolí!