"Makej na ty nohy, sakra, vod čeho je máš!". Už na Vás takhle někdo řval u šatny (na druhou stranu, měli jste vidět, jak ta fronta odsejpala). Temný byl už samotný příchod, v komplexu Holešovické tržnice, přes chlápka s kulometem, který čekal jenom na to, až ho někdo nasere. To se mi naštěstí nepovedlo, přežil jsem i zmiňovanou šatnu a to ještě vůbec nečekal, co přijde. Kolem legendární káry NY Police Department jsem se dostal až do věznice, kde už se to hemžilo černobílým vězni. Ti všichni byli pozvaní na dekadentní a maximálně dotaženou párty Jameson Cult Film. Tedy další díl seriálu, ve kterém si prožijete atmosféru filmu - že by takzvaně 4D? Tento den to byl film Blues Brothers a jeho atmosféra (pravda, byl bych zvědavý na vetřelce, který byl posledně).

Kromě nebezpečně krásných policajtek v sukních a čepicích s odznakem a šmátravým obuškem, tam bylo samozřejmě taky dost ostrých bachařů. Usednul jsem k lavici (na vyznačené místo vězně Lukáše H.) a hned dostal do plecháče nalito řádně strejdy Jamesona. Sakra, to někdo věděl, že je tohle moje nejoblíbenější pití? Takové vězení bych si nechal líbit, a to byl jenom začátek. Začal se pouštět film Blues Brothers a maximální masakr vypuknul při scéně z kostela, kde pastor James Brown rozjede takový maso, že všichni věřící začnou nevěřícně trsat. Najednou maso i v naší holešovický věznici, otočím se, ostatní vězni už stojí a vítají z dálky přicházejícího Jamese Browna (možná měl jen o 15 kilo víc, jinak to byl vážně on). Na buzerplace (rozuměj: taneční parket) najednou byli i ti nevěřícní tanečníci. Ve stejných kostýmech tančili stejné choreografie. Do toho se prolnul koncert "našeho" Jamese a to už všichni trsali.

Paradoxně až když byl parket prázdný, vytáhla mě tam jedna plnokrevná dobrovolná tanečnice (možná vypila už více plecháčků), začala se kolem mě svíjet, předklánět, vlnit. Protože viděla, že jsem lehce koprný, jakkoliv  jsem byl (dress code:černobílý) nepřehlédnutelný ve své košili a kravatě z Ekonomie dobra a zla, šeptla mě hlasem v němž se skrývalo spousta hravých náznaku: "Udělej něco odvážnýho!". To mě dostalo, a řekl jsem si v duchu: "Vedle tebe, nemám prostor!". Samozřejmě tam bylo spousta foťáků z barevných časopisů, takže doufám, že mám založeno na další urychlenou kauzu.

Prča byla také u výdejny jídel. Vzal jsem si plastový tác a dostal jsem do plechové misky kejdnuto trochu rizota (vypadalo schválně nevábně, bylo ovšem skvělé - houbové). V tu chvíli se strhla mezi lidmi (vtipné jak se VIP promění hlad na naprosto oddané vězně) lavinová tlačenice. A já ani netušil, že jsem odšpuntoval výdej jídel. Do toho pořád pokřiky číšníků-bachařů (Chceš do toho Jamesona led!?), štěkot psů, obušky krásných policajtek, Blue Brothers band, který to rozpálili a teplo z plecháčku. Paráda. Tomu se říká dotažená fikce. Naštěstí jsem (narozdíl od té poslední v Istanbulu) nic neplatil, naopak, pil jsem svý oblíbený pití, dobře jsem se najed a prožil všemi smysly Cult Film Blues Brothers.