Je to ale úplně přesně ono. Chata vypadá stejně, proud tam není. Koupání v lavoru. Roztápení kamen na 15 stupňů (maximum) v ložnici, sporáku v kuchyni na 25 stupňů (minimum). Dneska sněží a padá. Voda z rozpuštěného sněhu. Motání se v těsné kuchyni, nechybí psi a taky myši v předsíni. Večery při svíčce. Auto zapadané 500 metrů od Apaluchy. Lyžarská školička probíhá. Problém Klárky je soustředění se, tedy nesoustředění se. Já Albertuju, do toho SMSkuju a mailuju po telefonu. Civilizuju (po svém) tenhle konec světa, který mě baví (jsem tu totiž jen tři noci). Náruč osamělé horalky mě minula, a dnes večer jsme tu už jen já s Jitkou a našimi dětmi.

Tobík s Klárkou jako Pepino s Maruškou (? Jak se jmenovala, když tak mě dole opravte). Mají tu i ty dvě kadiboudy. Spolu si hrajou jedí, smějí, žalují na sebe, pláčou, skáčou. Teď dole v penzionu u Hradilů (kde nechybí bezdrátové připojení) si na zvěřinových hodech dokazuju, že ok - romantická idyla fajn, ale nepřehánějme to, dobře!? Obdivuju všechny lidi, co na horách žijou. Musí to být tvrdá životní stmelovačka. Odteď je budu brát jinak. Já, měkkoň, který se řídí heslem: "Všude dobře, s wi-fi nejlíp!"