Zbožňuju výčty (ne výčitky). Nechci dávat nikomu klíny do hlavy (radši bych dal hlavu do klína). Jde na mě depečka z toho, co mě čeká. Doufám, že to nebude zima na českomoravských silnicích, protože to všechno musím absolvovat svým červeným šípem.

Severák dnes pofučí v Brně, zítra Znojmo, večer to povane v Praze.  Pak vesnice s nejkrásnějšími názvy: Strážek, Dolní Rožínka, Štěpánov nad Svratkou. Večerní talkshow s Matonohou Na forbíně Reduty. Ráno Žďár nad Sázavou a radost rozsét i v Radostíně nad Oslavou. Přejet do Českých Budějovic rozfoukat Severák a druhý den do vždy skvělé Volyně. Víkend v Praze a zasloužená bytová restaurace. Nedělně-pondělní Severáky na Vysočině (Brod, Pelhřimov, Jihlava) naruší ještě zastávka v LVa (Lednicko-Valtický areál). A pak zase Západ. Plzeň. Fuljumero v Prachaticích. A jedeme dál, Bechyně. Český Krumlov, Budějovice. A pak jet do Nové Paky a Jičína přes Brno a zpět, to také bude jistě vzrušující.

A tak chyť si Hejloše, zdá se na to být celorepubliková šance. Dejte mi do auta aspoň vysavače nebo vlněný deky nebo něco co bychom mohli podomně prodávat. Tak si totiž připadám se svým červeným Combem. Obchodní cestující se čtením. A nejlepší: jsem na to hrdý a jsem z toho vlastně trochu smutný. Jdu to zajíst. Právě jsem (při tvorbě scénáře březnové kuchařky U nás v Evropě, což bude listovací semtex) dovařil / dopekl litevské národní jídlo, Plokštainis. Tam bych se rád podíval (ale jen ne prosím červeným šípem).